Vývoj schwarzenberské pozemkové držby v Čechách
Panství v Čechách (stav z roku 1840)
Skromné počátky
Ve 12. století začínali páni ze Seinsheimu (Sowensheimu) jako drobní zemané. Svůj přídomek odvozovali od bezvýznamného dvorce v chudobné obci Seinsheim, situované ve Francích na jih od řeky Mohanu. Před rokem 1300 získali členové rodu zejména statek Kottenheim s hradem Hohenkottenheim, jenž je Schwarzenbergy dodnes považován za nejstarší rodový majetek.
První kontakt s českým prostředím
K majetkovému vzepětí rodu dochází až v průběhu 14. a 15. století. Významný společenský a majetkový vzestup rodu zahájil Erkinger, svobodný pán ze Seinsheimu, který mezi roky 1404 a 1411 zakoupil panství a hrad Schwarzenberg a začal se psát jako pán ze Seinsheimu a na Schwarzenbergu, a to zvláště poté, co jej císař Zikmund jmenoval korouhevním pánem Svaté říše (1429). Erkinger proslul jako podnikatel císařských žoldnéřských rot v období husitských válek, jenž za svou účast v polním tažení proti husitům v roce 1420 a za své úvěry císaři Zikmundovi získal na přechodnou dobu v zástavu královská města Žatec (Saaz), Kadaň (Kaaden), Beroun (Beraun) a několik statků v Čechách.
První konfiskace schwarzenberských majetků
Erkingerův vnuk Jan Silný (+1528) byl významným humanistou a stoupencem Martina Luthera a myšlenek reformace, které později způsobily spor ve schwarzenberské rodině. Nejstarší Janův syn Kryštof (+1528) byl uvědomělým katolíkem a proto panství Schwarzenberg zanechal svému mladšímu synovi Bedřichovi Nešťastnému (+1561). Bedřich se však přidal ke straně evangelické, v jejíchž řadách válčil proti císaři Karlu V., který mu za to zabavil rodový majetek. Politická situace se však záhy změnila až do té míry, že sám zeť císaře Karla V. Maxmilián II. se stal příznivcem evangelíků. S tím souvisí i povýšení panství Schwarzenberg na říšské hrabství. Hrabě Bedřich zemřel bezdětný a jeho panství se vrátilo do rukou katolických příbuzných.
První Schwarzenberg usedlý ve Štýrsku
Hrabě Jiří Ludvík ze Schwarzenberka (+1646) byl věrným a spolehlivým služebníkem císaře Ferdinanda II. a chráněncem prvního císařova ministra knížete Jana Oldřicha I. z Eggenberka. Císařův první ministr oženil třicátníka Schwarzenberka s bohatou osmdesátnicí Annou Neumanovou, po jejíž smrti Schwarzenberkové získali panství Murau, které vlastní a spravují dodnes. Bezdětný Jiří Ludvík odkázal panství Murau hraběti Janu Adolfovi I. ze Schwarzenberka.
První Schwarzenberk usedlý v Čechách
Hrabě Jan Adolf I. ze Schwarzenberka (+1683), druhorozený syn hraběte Adama (+1641), vlastník několika majetkových enkláv ve Francích, Vestfálsku a Štýrsku, intimus a současně velký věřitel arcivévody Leopolda Viléma Habsburského, byl teprve druhým členem rodu, který majetkově zakotvil v dědičných zemích rakouských Habsburků. Před ním se zde usadil jeho vzdálený příbuzný hrabě Jiří Ludvík, který v roce 1617 vyženil pozemkový majetek ve Štýrsku. Jan Adolf I., jeho dědic, získal první panství v Čechách v roce 1654. Je nutné podotknout, že majetky, které Schwarzenbergové získali v pobělohorském období, nemají přímou souvislost s velkoplošnými pobělohorskými exekucemi.
Jan Adolf I. absolvoval pozoruhodnou kariéru u dvora arcivévody Leopolda Viléma, pozdějšího místodržícího v rakouském Nizozemí, a později u císařského dvora ve Vídni. Leopold Vilém měl u Jana Adolfa I. velké dluhy za neuhrazené mzdy, penze a obecné náklady na hospodaření z dob Schwarzenberkova desetiletého působení u arcivévodova vdora v rakouském Nizozemí. Arcivévoda však nedisponoval dostatečnou finanční hotovostí a svému věřiteli se tak mohl odvděčit "pouze" nemovitostmi. Na začátku roku 1648 získal arcivévoda od svého bratra Ferdinanda III. do zástavy jihočeské panství Třeboň jako odměnu za svou vojenskou činnost pro císařský dvůr. Dne 25. ledna roku 1651 přepsal arcivévoda v Bruselu veškerá svá panství na hraběte Jana Adolfa a ve své závěti (ze dne 3. března roku 1651) ustanovil Jana Adolfa univerzálním dědicem. K tomu, aby hrabě Jan Adolf I. ze Schwarzenberka mohl disponovat českými majetky, však potřeboval inkolát (právní předpoklad pro nabývání statků v Čechách), který obdržel až 25. dubna roku 1654. Od podpisu darovací smlouvy uběhly čtyři roky a dalších šest let trvalo, než třeboňské panství přešlo "donatione remuneratoria" do vlastnictví hraběte Schwarzenberka. Důvodem těchto prodlev byly podmínky, za nichž Leopold Vilém získal třeboňské panství do zástavy v roce 1648. Podle jedné z podmínek nesmělo být panství zastaveno, a to až do té doby, dokud na něm bude spočívat císařský dluh ve výši 260.000 rýnských zlatých. Teprve 2. ledna roku 1658 císař arcivévodovi udělil právo zastavit třeboňské panství, přičemž zároveň zrušil vlastní hypotéku. Dne 15. března roku 1658, mohl arcivévoda svému dědicovi hraběti Schwarzenberkovi vystavit darovací listinu, avšak císařská listina o převodu třeboňského panství byla vystavena až 9. dubna roku 1658. Na základě této formální chyby, jenž měla právní důsledky, vystavil arcivévoda darovací listinu ještě jednou, tentokráte po dvou letech (2. dubna roku 1660). Prvním českým majetkem knížete Jana Adolfa tak bylo kamerální panství Křivoklát se statkem Krušovice, které převzal jako zástavu v roce 1658 (obě zástavy císař vyplatil v roce 1685). V roce 1660 kníže převzal panství Třeboň, o rok později koupil od Dona Bartolomea de Marradas panství Hluboká nad Vltavou a v roce 1662 odkoupil od hraběnky Eleonory von Hohenems velkostatek Mšec v rakovnickém kraji. Bezesporu vrcholem v politickém životě Jana Adolfa ze Schwarzenberku bylo jeho jmenování předsedou říšské tajné rady (dnes bychom řekli ministerského rady) a povýšení do stavu říšských knížat roku 1670. Hrabství Schwarzenberg se tak stalo knížectvím. O rok později kníže získal pro sebe a pro prvorozené potomky svého rodu velký palatinát, který Schwarzenberky opravňoval k ražbě vlastní mince. Kníže Jan Adolf I. byl výborným hospodářem, který za svého života získal rozsáhlý majetek a který nerozlučně spojil jméno Schwarzenbergů s dějinami Čech.
Budování středoevropské majetkové domény
Kníže Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenberka (+1703), stejně jako otec kníže Jan Adolf I., zastával vysoké funkce u císařského dvora ve Vídni, které získával díky obrovským půjčkám státního aparátu. V roce 1685 přijala dvorská komora od knížete Ferdinanda Viléma obrovský úvěr ve výši 300.000 zlatých a kníže současně avansoval na post nejvyššího hofmistra císařova dvora.
Kníže Ferdinand Vilém chápal správu, ochranu a rozmnožování rodového majetku jako závazek k předkům i potomkům. Za svého života rodové majetky prakticky ztrojnásobil. V roce 1674 se Schwarzenberk oženil s hraběnkou Marií Annou ze Sulzu, nejstarší dcerou Jiřího Ludvíka ze Sulzu. Vzhledem k tomu, že Jiří Ludvík neměl mužského potomka, připadlo hrabství Sulz spolu s landkrabstvím Kletgau (starší název Kleggau) a někdejším majetkem pánů z Brandis po jeho smrti v roce 1687 Marii Anně a jejímu manželovi Ferdinandovi. Kromě výše zmíněných statků na území dnešního Německa získal kníže Schwarzenberk koupěmi statek Burggrub v Bavorsku, statky Scheifling, Teuffenbach, Ranten, Schrattenberg, Tschakaturn, Katsch, Saurau a Reifenstein ve Štýrsku, vídeňský palác na Neumarkt (zbořen 1892) a panství Jinonice, Smíchov, Postoloprty, Kestřany, Skočice a Přečín v Čechách.
Ferdinadův syn kníže Adam Frantiček Karel Eusebius ze Schwarzenberka (+1732) stejně jako otec vypomáhal státní pokladně obrovskými půjčkami, které mu otevíraly cestu k vysokým dvorským funkcím u císařského dvora ve Vídni. Kníže Adam František si roku 1711 "koupil" úřad nejvyššího dvorského štolby za úvěr ve výši 500.000 zlatých, dalších 100.000 zlatých prý musel rozdat na darech a úplatcích.
Dědictvím po své tetě kněžně Marii Ernestině z Eggenberka (+1719) ovládl značnou část jižních Čech a schwarzenberské dominium se se svou výměrou 150 000 ha stalo největším panstvím v Českém království.
Jako posledního člena schwarzenberského rodu, který značně rozšířil pozemkovou držbu v Čechách, zmiňme knížete Jana I. Antonína Nepomuka ze Schwarzenberka (+1789). Roku 1783 získal Jan Antonín panství Lovosice a Vršovice a po josefínské likvidaci klášterů přikoupil majetek augustiniánského kláštera v Třeboni, cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně a majetek českokrumlovského kláštera klarisek. O něco dříve Schwarzenberkové získali majetek českokrumlovských jezuitů.
Před polovinou 19. století vlastnila krumlovsko-hlubocká větev Schwarzenberků majetkovou doménu o plošné výměře 640 000 ha.
Jihočeská panství schwarzenberské primogenitury (1837 - 1842):
|
Panství nebo statek |
Pole (ha) |
Louky (ha) | Lesy (ha) | Jiné (ha) | Celkem (ha) | Počet obyvatel |
|
Statek PŘEČÍN Dobrš, Rohanov |
1 494 | 798 | 1 155 | 1 006 | 4 453 | 3 918 |
|
Panství VIMPERK |
4 526 | 6 130 | 14 380 | 8 661 | 33 697 | 17 338 |
|
Panství VOLARY Prachatice |
1 122 | 1 547 | 2 675 | 1 509 | 6 880 | 6 197 |
|
Panství NETOLICE Bavorov |
6 620 | 2 093 | 3 213 | 2 174 | 14 100 | 11 010 |
|
Panství LIBĚJOVICE Čichtice |
6 020 | 1 843 | 3 859 | 1 885 | 13 607 | 9 202 |
|
Panství PROTIVÍN Radomilice |
8 278 | 1 945 | 3 127 | 4 198 | 17 548 | 11 306 |
| Statek CHŘEŠŤOVICE | 1 523 | 181 | 1 595 | 608 | 3 907 | 2 360 |
|
Panství HLUBOKÁ |
17 822 | 4 046 | 11 418 | 6 483 | 39 769 | 18 954 |
|
Panství TŘEBOŇ Zborov, Zahrádka |
29 250 | 8 946 | 19 045 | 13 549 | 70 790 | 35 726 |
|
Statek BOROVANY |
1 334 | 563 | 670 | 214 | 2 781 | 1 136 |
|
Panství KRUMLOV Holkov, Zlatá Koruna, Svatá Klára |
25 659 | 26 321 | 33 573 | 18 384 | 103 937 | 50 503 |
|
Panství CHÝNOV |
6 335 | 1 121 | 3 495 | 1 762 | 12 713 | 8 506 |
| CELKEM: | 109 983 | 55 561 | 98 205 | 60 433 | 324 182 | 176 156 |
Jihočeská panství schwarzenberské sekundogenitury (1837 - 1842):
| Panství nebo statek | Pole (ha) | Louky (ha) | Lesy (ha) | Jiné (ha) | Celkem (ha) | Počet obyvatel |
|
Panství ČIMELICE Strážkovice, Pohoří, Slavkovice |
1 626 | 239 | 915 | 218 | 2 998 | 2 321 |
|
Panství ORLÍK Zvíkov, Horosedly, Touškov, Zalužany, Zbenice, Bukovany |
13 279 | 2 135 | 10 103 | 6 640 | 31 157 | 19 900 |
| CELKEM: | 14 905 | 2 374 | 11 018 | 6 858 | 35 155 | 22 221 |
Schwarzenberská jihočeská panství celkem:
| Majorát | Pole (ha) | Louky (ha) | Lesy (ha) | Jiné (ha) | Celkem (ha) | Počet obyvatel |
| Hlubocký | 109 983 | 55 561 | 98 205 | 60 433 | 324 182 | 176 156 |
| Orlický | 14 905 | 2 374 | 11 018 | 6 858 | 35 155 | 22 221 |
| CELKEM: | 124 888 | 57 935 | 109 223 | 67 291 | 359 337 | 198 377 |
Po zrušení poddanství (po roce 1848) převedl kníže Jan Adolf II. téměř 3/4 půdy za výkup na své poddané, avšak i po rozsáhlém odprodeji pozemkové držby stál se svými 176 156 ha na prvním místě v žebříčku pozemkových vlastníků v Čechách. Druzí Fürstenberkové vlastnili pouze 29 593 ha půdy. Orličtí Schwarzenberkové zastávali desáté místo v tomto žebříčku.
Stav schwarzenberských majetků v Čechách na konci I. světové války před 1. pozemkovou reformou:
| Panství nebo statek |
Rok koupě nebo dědictví |
Výměra celkem (ha) |
Z toho lesní majetky (ha) |
| Třeboň | 1660 | 32 284 | 16 556 |
| Hluboká | 1661 | 17 396 | 11 850 |
| Mšec | 1662 | 4 079 | 1 657 |
| Radlice | 1781 | 441 | - |
| Nový Hrad | 1802 | 5 552 | 1 109 |
| Vršovice | 1783 | 6 959 | 3 201 |
| Vimperk | 1719 | 21 519 | 16 333 |
| Protivín | 1711 | 8 336 | 3 772 |
| Krumlov | 1719 | 49 198 | 33 345 |
| Chýnov | 1719 | 4 630 | 2 480 |
| Netolice | 1719 | 11 018 | 6 006 |
| Lovosice | 1783 | 2 609 | 846 |
| Prášily | 1799 | 12 333 | 12 082 |
| Sídelní Majetky | - | 25 | - |
| Primogenitura celkem: | - | 176 379 | 110 417 |
| Sekundogenitura (Orlík) | 1719 | 33 075 | 20 227 |
| Tochovice | - | 860 | 437 |
| Starosedlský Hrádek | 1853 | 248 | 163 |
| CELKEM: | - | 210 562 | 131 241 |
| Z toho panství Šumavy: | Vimperk | 21 519 | 16 333 |
| Krumlov | 49 198 | 33 345 | |
| Prášily | 12 333 | 12 082 | |
| Celkem: | 83 050 | 61 760 |
V době pře 1. pozemkovou reformou čítal nemovitý majetek krumlovského majorátu knížete Jana Nepomuka ze Schwarzenberka 176 379 ha a rozčleněn byl do 12 velkostatků, z nichž 8 bylo v jižních Čechách - Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou, Třeboň, Netolice, Protivín, Vimperk, Chýnov a Dlouhá Ves a 4 v Čechách severozápadních - Citoliby, Mšec, Lovosice a Postoloprty s lesním okrskem Domoušice. Výše zmiňovaný majetek byl v roce 1919 oceněn na 420.935.443,- Kč. V Praze Schwarzenberkové vlastnili palác na Hradčanech, jiný domovní majetek a statek Jinonice. Schwarzenberkové rovněž disponovali pozemky, domy a dalšími nemovitostmi ve Vídni, Neuwaldeggu, Linci, Grazu, Steyeru, Ober-Weissenbachu, Waidhofenu a. Ybbs, Murau, Aigenu, Lipsku, Schwarzenbergu, Fredersdorfu (u Berlína), dokonce i v Sarajevu a Bosenském Brodu.
Pozemková reforma, která probíhala podle příslušné legislativy mezi roky 1922 a 1930, značně zredukovala stávající nemovitý majetek. Z původních 12 velkostatků zbyly 4 jihočeské, a to ještě značně okleštěné - Český Krumlov (2 302 ha), Hluboká nad Vltavou se zbytky panství třeboňského a protivínského (1 623 ha), Vimperk a Chýnov. Schwarzenberkové však i po 1. pozemkové reformě disponovali úctyhodným jměním, zahrnujícím aktiva - několik hradů a zámků (Hluboká, Český Krumlov atd.), rozsáhlou pozemkovou držbu (polnosti a lesy) o výměře 42 839 ha a dále množství průmyslových podniků (pivovarů, pil, mlýnů, cihelen, uhelných dolů, lomů, tuhových závodů, hostinců atd.), domů (v Praze na Hradčanech, Smíchově, Novém Městě a Holešovicích - Bubnech), zásob, dobytka a peníze a pasiva - špitály, patronáty, hypotéky, vyplácení penzí, péče o zámky a archivy. V zahraničí Schwarzenberkům zůstalo nedotčených 23 659 ha ve Štýrsku (Murau, Frauenberg, Goppelsbach) a 2 789 ha v Bavorsku (Schwarzenberg).
Majetky orlického majorátu, který v té době reprezentoval Karel VI. ze Schwarzenberka, prodělal 1. pozemkovou reformu ve 20. letech 20. století. Zabráno bylo 32 velkostatků z původních 40, 4 revíry z původních 16 a některé přidružené provozovny. Po první pozemkové reformě disponoval Karel VI. již jen velmi skromným majetkem, čítajícím dva zámky (Orlík a Čimelice) a nějaké polnosti.
Osudy schwarzenberských majetků v letech 1938 - 1945
Politické události roku 1938 zcela zásadním způsobem změnily hospodářskou situaci celého schwarzenberského majetku a předznamenaly jeho konečnou likvidaci. V důsledku anšlusu Rakouska a Mnichovské dohody došlo ke změně státních hranic, násilně byly od sebe odtrženy hospodářské celky, které byly na sobě závislé funkčeně a existenčně, přičemž jednotná správa majetku na bývalém československém území byla rozdělena vedví - větší část majetku a zaměstnanců připadla na pohraniční území postoupené Německu, což způsobilo masivní odliv českých zaměstnanců.
Dne 1. října roku 1938, v den zahájení obsazování československého pohraničí Wehrmachtem, zemřel ve Vídni Jan ze Schwarzenbergu a v čele rodu stanul JUDr. Adolf Schwarzenberg. Podle říšského nařízení z 20. ledna roku 1939 byla ze schwarzenberského majetku v českém pohraničí vytvořena samostatná jednotka, která neměla s ostatním majetkem na území Čech nic společného. Obsazení zbytku Čech 15. března 1939 nemělo již na hospodaření na schwarzenberském majetku žádný přímý vliv. Majetek zůstal rozdělen na českou (protektorátní) a sudetskou část a zcela samostatně se pak hospodařilo na majetcích ve vnitřním Německu a obsazeném Rakousku. Po vypuknutí II. světové války začala okupační správa budovat novou organizaci hospodářského života podle nacistického vzoru. Vznikaly pracovní úřady, centrály pro zemědělství, průmysl, obchod, živnosti atd. a na schwarzenberský majetek začaly doléhat důsledky direktivního válečného hospodářství říše. JUDr. Adolf Schwarzenberg, který byl od 30. let monitorován německou bezpečnostní službou, se v létě 1939 neoficiálně dozvěděl, že má být zatčen. Pod záminkou cesty na zotavenou odcestoval do Itálie, kde se usadil ve své vile na Bordigheře. Těsně před svým odjezdem zajistil Dr. Adolf správu majetku v Čechách a Německu tak, že plnou mocí datovanou 6. září 1939 ustanovil svého bratrance JUDr. Jindřicha Schwarzenberga svým generálním plnomocníkem, a tak i správcem veškerého rodového majetku na Němci ovládaném území. Bezdětní manželé Schwarzenbergovi, JUDr. Adolf a Hilda, se na začátku roku 1940 rozhodli adoptovat JUDr. Jindřicha Schwarzenberga. Adopční akt byl uskutečněn 7. srpna 1940 na švýcarském velvyslanectví v Římě a adopce byla poté zanesena do tzv. registru rodinného práva Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Dne 17. srpna 1940 byl veškerý majetek schwarzenberské primogenitury ležící v oblasti ovládané Říší ze státněpolitických důvodů zabaven gestapem. Zabaveno a pod nucenou správu bylo později převedeno 90 536 ha, z čehož jedna čtvrtina byla v protektorátu a zbylé tři čtvrtiny na území Říše. Zabaveny byly rovněž cenné papíry, šperky a peníze na hotovosti v hodnotě asi 8 miliónů říšských marek. Nuceným správcem zabaveného majetku byl exponent nacistické strany Fritz Hesse. Bezprostředně po zabavení schwarzenberského majetku (gestapem byl majetek odhadován na 88 miliónů říšských marek) si nechal říšský kancléř Adolf Hitler vypracovat místodržitelem a župním vedoucím (župy Oberdonau) Augustem Eigruberem písemnou zprávu o jeho zabavení. Eigruberovi byla 4. prosince 1940 svěřena kontrola nad majetkem, který neměl v Říši obdobu. Prodlouženou Eigruberovou rukou, která z Krumlova spravovala zabavený schwarzenberský majetek až do konce II. světové války, byl původní nucený správce Hesse. Ten se ze své činnosti zodpovídal nejen Eigruberovi, ale také úřadovně gestapa v Linci. Čistý výnos z hospodaření měl být odváděn na kulturní účely župy Oberdonau. Šchwarzenberské statky ve Štýrsku a ve Francích předal Eigruber tamním župním vedoucím. Brzy po zabavení schwarzenberského majetku byla reorganizována jeho ústřední správa.
Zatímco JUDr. Adolf a Hilda Schwarzenbergovi emigrovali přes Švýcarsko do USA, JUDr. Jindřich nedostal vstupní vízum k návratu z Itálie do Říše, a proto zůstal nuceně na Bordigheře až do roku 1943 a živil se jako zahradnický pomocník. Ještě téhož roku byl JUDr. Jindřich na přímý rozkaz říšského vůdce SS Himlera zatčen gestapem. Později byl vězněn v mnoha italských věznicích, v červenci roku 1944 předán do koncentračního tábora Buchenwald a později propuštěn a zařazen jako dělník ve zbrojní továrně v Linci.
Po celé období II. světové války musela podniková vedení jednotlivých funkčních součástí zabavených schwarzenberských majetků překonávat mnohé problémy. Ačkoliv na počátku války stoupl obrat i zisk oproti letům minulým (v důsledku snížení až absolutního omezení udržovacích investic a exploatace zabaveného majetku, zejména lesů), začala být v roce 1942 z různých příčin (nedostatek pracovních sil, direktivní podřízení hospodářství válečným potřebám atp.) zastavována činnost některých výrobních podniků. Tak ukončily svou činnost například cihelny v Lovosicích a Hluboké - Zámostí, rozprodáno bylo strojní zařízení grafitových dolů v Černé v Pošumaví a z důvodu nedostatku uhlí zastavila svou činnost i vyhlášená vápenka v Českém Krumlově.
Poválečné konfiskace schwarzenberských majetků (1945 - 1947)
Schwarzenberské závody v Čechách válkou výrazně neutrpěly, avšak v době osvobozování se nalézaly v dosti nelichotivém až tristním stavu. Z důvodu nedostatku surovin, dopravní techniky a pracovních sil byly uzavřeny pivovary v Českém Krumlově, Černé v Pošumaví, Třeboni a Lovosicích a uzavřeny byly rovněž mnohé další podniky.Ačkoliv nebylo možné válečné škody na majetcích lesních, zemědělských a rybničních, způsobené mnohaletým drancováním, a težkourčitelné škody ostatní reálně vyčíslit, nebude 100.000.000,- korun nijak přehnanou částkou. Na nové správce majetku čekal nelehký úkol rekonsolidace konglomerátu schwarzenberských majetků.
Již 8. května 1945 pověřil Národní výbor v Českých Budějovicích vedením veškerého schwarzenberského majetku Ing. Václava Zumra a JUDr. Jana Adamce, odborníky od předválečné doby zaměstnané ve schwarzenberské správě. Podle svého profesního zaměření zodpovídal Ing. Zumr za lesní a zemědělské hospodářství a JUDr. Adamec za průmysl a všeobecnou správu. Rozhodnutí českobudějovického národního výboru, jenž mělo pouze prozatímní chaŕakter, bylo potvrzeno až výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 25. června 1945, jímž byla národní správa definitivně svěřena Ing. Zumrovi a JUDr. Adamcovi. na jejich vlastní žádost (žádost zaslali 6. června 1945 Zemskému národnímu výboru a dovolávali se v ní § 16, odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 5 z 19. května roku 1945, podle kterého měla být národní správa přednostně "ustanovena ze schopných zaměstnanců).
První pokus o konfiskaci majetků schwarzenberské primogenitury bez náhrady
Národní správu schwarzenberského majetku, ustanovenou Zemským národním výborem, nepovažovaly především jednotlivé národní výbory a stejně tak i mnohé jiné instituce za konečné a mnohdy pro jim podléhající území výhodné.
Živelná konfiskace národními výbory, která se rozběhla již v létě 1945, byla zřejmě nejproblematičtějším majetkoprávním aktem, který byl vůči schwarzenberskému majetku uplatněn. Konfiskace, prosazovaná především krajní levicí, probíhala podle Dekretu prezidenta republiky č.12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, jakož i nepřátel českého a slovenského národa. První zjištěnou konfiskací podle tohoto dekretu byla konfiskace velkostatku Chýnov vyhlášená v červenci 1945, dále následovaly konfiskační vyhlášky na dílčí nemovitosti v okrese Litoměřice, Žatec a Louny. Důvodem pro vyhlášení konfiskací byla údajná německá národnost JUDr. Adolfa Schwarzenberga. Proti všem těmto konfiskačním vyhláškám se právní zástupce JUDr. Adolfa Schwarzenberga JUDr. Bukovský odvolal a navrhoval, aby bylo posečkáno s rozdělením a parcelací tohoto zemědělského majetku do návratu JUDr. Adolfa ze zahraničí "aby se mohl obhájiti a provésti veškeré důkazy".
Před rozhodnutím o konfiskaci majetku hlubocké větve Schwarzenbergů stála v září roku 1945 také Okresní rolnická komise při Okresním národním výboru v Českých Budějovicích. Proto se 3. 9. 1945 obrátila na vyšetřovací komisi národního výboru s požadavkem na urychlené zjištění národnosti Dr. Adolfa Schwarzenberga. Šetření bylo provedeno velitelstvím Sboru národní bezpečnosti v Hluboké nad Vltavou, kde měl Dr. Adolf před válkou trvalé bydliště před odchodem do ciziny v roce 1939. Hlášení velitele tamní stanice nepřineslo žádné nové zjištění, zmiňovalo pouze, že Dr. Schwarzenberg byl před válkou sčítán jako Němec, že studoval na české škole a projevoval se prostátně a antinacisticky. Okresní národní výbor považoval výsledky šetření stanice SNB v Hluboké za nedostatečné a doporučil okresní rolnické komisi učinit ve věci národnosti Dr. Schwarzenberga dotaz k Zemskému národnímu výboru v Praze a k ministerstvu vnitra. Bez ohledu na to dala okresní rolnická komise pokyn předsedovi Okresního národního výboru v Českých Budějovicích "k vyhlášení konfiskace majetku Dr. Adolfa Schwarzenberga s odůvodněním, že je nutno považovat jej za osobu německé národnosti ve smyslu § 2 dekretu č. 12/1945 Sb., protože měl před válkou trojí státní příslušnost, pochází z knížecího rodu, který je výlučně německý, a nepodal důkaz o tom, že se aktivně zúčastnil boje za zachování a celistvosti a osvobození Československa. Vyhláška konfiskující veškerý zemědělský majetek Dr. Adolfa Schwarzenberga v Čechách a na Moravě byla vydána Okresním národním výborem v Českých Budějovicích dne 4. 10. 1945 a vyvěšena dne následujícího. Podle tehdejšího výkladu byly pod označení "zemědělský majetek" zahrnuty vedle zemědělské půdy a zařízení sloužících k zemědělské výrobě i rybníky, lesy a reprezentační budovy majitelů, včetně hradů, zámků a dalších historických památek. S určitostí tedy můžeme říci, že tímto byla vyhlášena konfiskace veškerého majetku Dr. Schwarzenberga na území tehdejšího Československa.
Dr. Schwarzenberg se proti konfiskaci, prostřednictvím svého právního zástupce, ve lhůtě odvolal. Nedlouho po tomto odvolání byla celá kauza konfiskace majetku Dr. Schwarzenberga postoupena jako pochybná Zemskému národnímu výboru v Praze. Poté následovalo mnohaměsíční zkoumání národnosti, politických postojů a válečného chováníDr. Adlofa, jehož se společně se Zemským národním výborem účastnila také ministerstva vnitra, zemědělství a zahraničních věcí, nělkolik konzulátů a celá řada dalších orgánů státní správy a bezpečnostních složek. Zemský národní výbor, ani ministerstvo zemědělství, nikdy nevydaly konečné rozhodnutí, jímž by bylo jednoznačně a konečně řečeno, k jakým výsledkům toto téměř dvouleté šetření vedlo.
Další cesty konfiskace majetků schwarzenberské primogenitury
Dne 28. října roku 1945 nabyl účinnosti dekret č. 100/1945 Sb., ze dne 25. října 1945, o znárodnění dolů a některých průmyslových objektů. Podle tohoto dekretu byly vyhláškami ministerstev znárodněny některé doly a elektrárny náležející k majetku Dr. Adolfa Schwarzenberga. Hydroelekrárna Nový mlýn v Doubravě (vybudována v letech 1928 - 1929) tak byla znárodněna vyhláškou ministra průmyslu č. 1139 ze dne 27. 12. 1945 a vyhláškou téhož ministra č. 1229 ke dni 1. 1. 1946 začleněna do národního podniku Jihočeské elektrárny. Tentýž ministr zřídil vyhláškou č. 825 národní podnik Středočeské uhelné a železorudné doly se sídlem v Kladně, do něhož byla začleněna i majetková podstata podniku JUDr. Adolf Schwarzenberg, Hluboká nad Vltavou, což de facto znamenalo znárodnění veškerých schwarzenberských dolů a důlních práv na severu Čech. Podle § 7 - 9 dekretu 100/1945 však měla být původním vlastníkům za určitých podmínek poskytnuta náhrada. Dr. Schwarzenberg si tuto náhradu nárokoval, avšak rozhodovalo se o ní až dlouho po Únoru 1948 a byla tak s odůvodněním spíše politickým než právním odmítnuta.
Další významná část majetků schwarzenberské primogenitury byla v poválečném období začleněna do zařízení sloužících vojenským účelům. Jednalo se zejména o pozemky, na nichž bylo vybudováno letiště v Lounech, dále pak nemovitosti, které se staly součástí vojenského výcvikového tábora u Českého Krumlova (z předpokládané celkové rozlohy přes 25 000 ha bylo 7 000 ha schwarzenberských pozemků) a vojenského prostoru Dobrá Voda, Schwarzenberský palác na Hradčanech, který byl státu pronajat pro expozice vojenského muzea a řadu dalších budov. Pozemky měly být vyvlastněny na základě § 4 zákona č. 63/1935 Sb. O vyvlastnění k účelům obrany státu. Ministerstvo národní obrany usilovalo v průběhu projednávání návrhu zákona č. 143/1947 o přímý převod, do tábora již prakticky zahrnutých schwarzenberských pozemků, na stát, avšak takové ustanovení do konečného znění zákona pojato nebylo a ministerstvo tak později muselo jednat se Zemským národním výborem v Praze jako představitelem Země České.
Dalším způsobem dispozice s národní správě svěřeným majetkem byl prodej nemovitostí fyzickým osobám. Jednalo se především o prodej domků a drobných hospodářských pozemků mezi roky 1945 a 1947. Schwarzenberská ústřední správa - národní správa odprodávala nemovitosti kupujícím, avšak každá kupní smlouva podléhala schválení Zemského národního výboru, což byl dozajista důvod, proč tento orgán nikdy v budoucnu neuplatnil své nároky na navrácení takto zcizeného majetku zemi České podle § 1 odst. 4 zákona č. 143/1947 Sb.
Snaha JUDr. Adolfa Schwarzenberga o zřízení Schwarzenberské základiny (nadace)
Ačkoliv na majetku schwarzenberské primogenitury podřízeném národní správě probíhaly více či méně koordinované majetkoprávní procesy (zmiňované výše) nebylo s definitivní platností rozhodnuto o konečném osudu tohoto majetku. Dr. Adolf zřejmě pochopil, že jediná cesta k alespoň částečné restituci a rovněž definitivě celistvosti majetků pod nucenou správou povede pouze přes dohodu s výkonnou mocí, na úrovni správní i vládní. Dr. Schwarzenberg sdělil v dopise, datovaném ve Vídni dne 16. srpna 1946, podmínky, za jakých je ochoten převést své majetky na zemi Českou. "Podle těchto podmínek hodlal Dr. Schwarzenberg věnovat své velkostatky a podniky v Čechách na zřízení Schwarzenberské základiny (nadace) země České, avšak s určitými výhradami, týkajícími se kompenzace za umělecké předměty a sbírky, ponechání vlastnictví paláce a činžovních domů v Praze, používání určitých objektů Základiny včetně přiměřené obsluhy a inventářem k vlastním bezplatným pracím a pracovním účelům. Zemský národní výbor měl Dr. Schwarzenbergovi přiznat daněprosté dispoziční právo do 1 200 000 korun ročně. Majetek měl přejít na základinu včetně všch svých práv a závazků, což by znamenalo, že zacován zůstane i vyspělý systém důchodového a nemocenského zabezpečení a podpor, který Schwarzenbergové budovali pro své poddané, později pro své zaměstnance, od 2. poloviny 18. století. Majetek měl být nadále spravován jako celek a jeho výnosy měly být z části reinvestovány do jeho zvelebování a z části použity na podporu sociálních, zdravotních a kulturních zařízení země České. Proti tříštění majetkového souboru schwarzenberských podniků se postavili i jejich zaměstnanci, kteří ve svých prohlášeních adresovaných Podnikové radě schwarzenberských statků a podniků dosvědčovali oprávněnost navrácení majetku Dr. Schwarzenbergovi. Pro případ, že by z jakéhokoliv důvodu nemohlo k navrácení majetků dojít, žádali aby za žádných okolností nebyl funkčně provázaný celek rozdělen a aby byl ve prospěch zaměstnanců znárodněn.
Za nejvhodnější způsob převodu předmětného majetku na zemi Českou byl považován zvláštní zákon, jímž by se zároveň zřídila Schwarzenberská základina země České a jímž by byl tento převod osvobozen od všech daní a poplatků,
K dohodě obou stran však pro odpor komunistů v zemském národním výboru nedošlo a ten proto jakékoliv kontakty s Dr. Adolfem Schwarzenbergem ukončil.
Konečná likvidace majorátu hlubocké větve Shwarzenbergů aneb boj o čtyři miliardy
Podle návrhu Dr. Schwarzenberga mohla země Česká , na základě zvláštního zákona, získat darem celý předmětný majetek a čistý výnos kole 20 miliónů korun na podporu vlastních lidumilných institucí. Naproti tomu podle zákonů o pozemkové reformě (tedy revizí pozemkové reformy) by Dr. Schwarzenbergovi muselo být ponecháno až 250 ha půdy, některé průmyslové podniky a další hodnoty v ceně zhruba 1 miliardy korun, nehledě na to, že by stát musel finančně kompenzovat zabavený majetek. To se zcela pochopitelně nemohlo zamlouvat ani komunistické straně. Byla to však právě forma zvláštního zákona, která mohla v dikci rozporuplného zákona čl. 109 platné Ústavni listiny z roku 1920 stanovit, že za vyvlastněný majetek nepřísluší původnímu majiteli náhrada. Na počátku roku 1947 tak začalo ústavodárné národní shromáždění Československé republiky projednávat návrh speciálního zákona, jímž měl být majetek schwarzenberské primogenitury převeden do vlastnictví země České bez jakýchkoliv ohledů na jejich právoplatného, jen nepřítomného, vlastníka.
Významným aktem v "boji o čtyři miliardy", na takovouto částku byla v tehdejší československé měně odhadována hodnota majetku schwarzenberské primogenitury, se stalo usnesení na zasedání předsednictva Krajské hospodářské rady, které se konalo 25. listopadu 1946 v Českých Budějovicích. Všichni zúčastnění souhlasili s názorem schwarzenberské podnikové rady, která si přála zachovat majetek jako celek a žádali, aby se ZNV v této či oné formě ujal správy tohoto majetku. V prohlášení formulovaném na závěr této schůzky byl zmíněn rovněž požadavek na obecně prospěšný charakter nakládání s tímto majetkem, jenž by přispěl k hospodářskému a sociálnímu rozvoji jižních Čech. S tím však nesouhlasila komunistická strana, která i nadále trvala na parcelaci majetku a jeho přerozdělení ve smyslu pozemkové reformy a na nepřípustnosti jakékoliv náhrady pro "velkokulaka Schwarzenberga".
Ze všech výše nastíněných možností se jako nejlépe akceptovatelná definitiva v otázce osudu majetků schwarzenberské primogenitury jevila forma zvláštního zákona, který by tento majetek v jeho celistvosti převedl pod správu Zemského národního výboru v Praze, nejlépe tedy na právnickou osobu - územní správní jednotku - zemi Českou. S takovýmto návrhem vystoupil na půděˇÚstavodárného národního shromáždění předseda parlamentního klubu sociálnědemokratických poslanců Blažej Vilím 22. února 1947. Jeho poměrně jednoduchý a krátký návrh (původní osnova měla jen 7 paragrafů) počítal v § 5 s náhradou, o níž měla rozhodnout vláda a dokonce upravoval i způsob jejího případného krytí (vydáním dluhopisů prostřednictvím Zemské banky), avšak v průběhu projednávání návrhu na půdě výboru zemědělského, právního, průmyslového a rozpočtového bylo znění § 5, s ohledem na rezolutní stanovisko KSČ, změněno. Zcela nový paragraf, který se do konečného znění návrhu dostal taktéž v průběhu projednávání ve výborech, upravil postavení majetku po stránce právní, hospodářské a účetní a vytvořil z něj fiktivní osobu zcela zvláštního druhu.
Krátký úryvek z důvodové zprávy pak zcela jasně poodhaluje nejen motiv tohoto zákona, ale také charakter lidově-demokratického politického smýšlení složitých poválečných let: "Převodu podrobený majetek jihočeských Schwarzenbergů představuje svojí rozlohou tak ohromný komplex nemovitostí, že se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky. Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce..." Důvodová zpráva pak dále uznává vzájemnou provázanost schwarzenberských podniků a zdůvodňuje tak vhodnost zachování jejich celku, jehož výnosy mají být investovány v duchu doby v zájmu blaha všeho lidu země České.
Konečný návrh byl předložen plénu Ústavodárného národního shromáždění ke schválení dne 10. července 1947. Nejmarkantnější změny, oproti půdonímu návrhu, doznal § 5, zaobírající se náhradou za převedený majetek. Podle něj neměla dosavadním vlastníkům náležet žádná náhrada, toliko zaopatřovací důchod, jehož výši určí vláda. I kdyby bylo znění tohoto paragrafu naplněno, mění samo osobě zcela povahu tohoto zákona, kdy přiznává původnímu vlastníku plat, ne kompenzaci ztráty majetkové hodnoty. Po rozpravě se při hlasování na návrhu shodly všechny čtyři politické strany, byl přijat jako zákon č. 143/1947 Sb. a účinnosti nabyl dnem vyhlášení, tedy 13. srpna 1947. Zákon svou povahou mířil proti vlastnickému právu jediné rodiny a jediné osoby - Dr. Adolfa Shwarzenberga - proto se běžně označuje jako "Lex Schwarzenberg".
Schwarzenbergové v Čechách
Majetek Schwarzenbergů v Čechách
Dějiny domu schwarzenberského
Genealogie Schwarzenbergů